Novinářem se stal už v roce 1991, nejdelší dobu strávil v deníku MF DNES, napsal třináct knih, nyní přispívá investigativními články do magazínu Reportér. O investigativní žurnalistice, strachu či rozhovoru s teroristou se rozpovídal pro Mediator1 novinář Jaroslav Kmenta.
Začněme nejaktuálnějším tématem. Kvůli Covidu-19 vláda nařídila zákaz konání kulturních akcí, dotklo se to i vašich přednášek. Bylo to podle vás správné rozhodnutí?
Přemýšlím nad tím celosvětově a asi ano. Myslím si, že odpovědnost vůči společnosti musí v tomhle ohledu být. Já mám výjezdy třeba do divadla, kam se vejde 300 lidí a přijdou, což je úžasné, nebo do nějakých menších prostor, kam se vejde 50 lidí. To není o mně, já se nebojím, ale spíš jde o to, že by tam třeba nějakým zbytečně nahodilým způsobem přišel někdo, kdo to v sobě bude mít, aniž by to tušil, a roznese to na někoho, kdo bude v těžké imunologické situaci a může tomu podlehnout. Tohle riziko bych na sebe nechtěl brát, takže budu respektovat to, co by měli respektovat všichni.
K mé první otázce se váže další aktuální, a to je divadelní hra Boss Babiš, která je napsaná na motivy vaší knihy. V pořadu 168 hodin bylo vidět, že ji některá města odmítají, hlavně tam, kde vládne ANO. Co na to říkáte?
To mi samozřejmě nepřijde jako přirozený proces, protože nás společnost vrací 30 let zpátky do doby totality. Díky této kauze divadelní hry Boss Babiš mám pocit, že to je přesně ta součást plíživé normalizace, na kterou řada z nás novinářů upozorňovala od roku 2013, když mediální domy začali ovládat oligarchové a kdy Babiš přišel do politiky. Tam bylo cítit, že to brutální pojetí politiky může společnost paralyzovat a oklešťovat základy demokracie. To je na tomto případu krásně vidět.
Jak to myslíte?
To není rozhodnutí Babiše nebo Zemana, že by vydali pokyn a řekli „zakažte Kmentu, ať se nikde nehraje“. Jsou to starostové nebo vedoucí městských kulturních středisek, kteří se prostě bojí. Mají strach z autority vůdce, který tady vládne železnou rukou. Bojí se případných problémů, často jenom imaginárně. To si myslím, že je asi nejhorší, protože se nejedná o nelegální krok. Hrát divadlo je přece normálně běžná věc. To je demokracie. A dělat si legraci, je normální všude na světě. Samozřejmě je to politická satira, ale myslím si, že by politici měli umět vytrpět jistou míru nadsázky a satiry a takhle by na to měli pohlížet i lidi, kteří rozhodují o těch akcích. O tom je občanská společnost, abychom si uměli říct i názory, které třeba někomu nesedí, zároveň o tom debatovali, a abychom se uměli povznést a zasmát se.
Dokáží to vůbec dnešní politici?
Někteří to dokáží, protože často využijí potenciál svých špatných kroků, kvůli kterým jsou pro smích. Marketingoví odborníci jim poradí, ať to otočí pro sebe a dělají si z toho legraci. Mířím tím zejména na Andreje Babiše, protože se často dostává díky svým výrokům a tím, jak mluví, do různých karikatur a vtipů. On si za to samozřejmě může sám, protože to, jak mluví a jedná, zavdává příčině posměchu. A oni usoudili, že se proti tomu nedá bojovat a musí to přetavit v jejich přednost. Dělají z něj mediálně lidového vypravěče, který je vlastně směšný. Té části lidí, kteří úplně hloubavě nepřistupují k politice, to ale vůbec nevadí.
NEJTĚŽŠÍ VĚCÍ V IRÁKU BYL ROZHOVOR, KTERÝ JSEM SI USMYSLEL, ŽE UDĚLÁM S TERORISTOU ABBÁSEM
Téměř od začátku své kariéry jste byl zaměstnaný u MF Dnes. Po sedmi letech jste se vydal hledat štěstí jinde, přijal jste práci pro deník Super. „Angažmá v bulvárním deníku Super považuji samozřejmě za největší omyl svého života,“ uvádíte na svých stránkách. Litujete, že jste přijal takovou nabídku? Anebo to berete jako zkušenost a šel byste do toho znovu?
S tou zkušeností, kterou mám, bych do toho znovu nešel. Člověk v životě udělá chyby, každý jsme jenom člověk a chybující tvor a je dobré se nad tím čas od času pozastavit a přiznat si chybu. Já ji přiznávám. Byla to jedna z mých velkých profesionálních chyb. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré.
Co bylo to dobré?
V tomhle případě bylo dobré to, že jsem poznal trošku jiný svět novinařiny. Já jsem byl totiž odkojený a jsem dodnes tou seriózní, investigativní žurnalistikou, tam jsou prostě jiné metody práce. Zároveň si myslím, že se to trefilo už s tou dobou. Já jsem tam byl v letech 2000-2001 a to byla doba, kdy byly teroristické útoky na Spojené státy a s tím spojená obrovská vlna terorismu ve světě. Jsem přesvědčený, že kdybych v té době byl v seriózní MF DNES, tak nezažiji to, co mi umožnil bulvár.
A co přesně vám umožnil?
Já jsem si jednoho dne řekl, že pojedu udělat rozhovor do Iráku s teroristou a reportáž o iráckým špionovi. Ten byl označovaný za pomocníka Mohameda Ati (terorista, který pilotoval jedno z letadel při útoku na budovy Světového obchodního centra, pozn. red.). Oni mi to povolili a dali mi na cestu dostatečně velký rozpočet na to, abych ji mohl absolvovat. Nicméně to byla chyba, protože morálně se dostanete úplně někam jinam a správný novinář by určitě v bulváru dělat neměl.
Vy jste mi dal rovnou odpověď i na moji další otázku, jak se dostane bulvární novinář k rozhovoru s teroristou. Nebál jste? Mířili na vás kalašnikovy?
V případě tohoto špióna na mě nemířily kalašnikovy, protože bych řekl, že se to odehrávalo docela v jakžtakž přátelských podmínkách. Jedna z nejtěžších věcí v tom Iráku byl ale rozhovor, který jsem si usmyslel, že udělám s teroristou Abbásem. Ten byl „světoznámý“ tím, že v osmdesátých letech unesl loď Achille Lauro a poté byl v Iráku pod ochrannými křídly Saddáma Husajna. Přijal mě, ale vůbec dostat se k němu bylo těžké. Nejdříve mě proklepával jeho syn, který se se mnou bavil, aby zjistil, jaké mám úmysly, jestli třeba nemám v sobě někde skrytou zbraň, kterou bych chtěl toho Abbáse zabít.
To zní nebezpečně…
Svým způsobem to bylo nebezpečné, už i pohybovat se v tom Bagdádu bylo složité. Najednou jsem sedl do auta, jeli jsme na schůzku, která se týkala právě Abbáse, a v autě byl položený kalašnikov, vedle řidič měl po ruce pistoli, fakt nevíte, který okamžik přijde a mohla to být smrt. Já jsem si to tehdy neuvědomoval nebo nepřipouštěl. To bylo vlastně dobrodružství v těch třiceti letech.
Později jste se ale do MF Dnes opět vrátil a v roce 2013 znovu odešel, když jí koupil Andrej Babiš. Přečtete si ještě tyto noviny?
Popravdě řečeno, dneska už ne. Ještě rok, dva jsem čas od času dovnitř kouknul. Docela často jsem četl i iDnes.cz. Byl ve mně takový pocit sounáležitosti s tím, co jsme tam budovali léta letoucí. Ovšem předplatné jsem zrušil po půl roce, co jsem odešel.
Proč?
Co se Babiš chopil politické moci, začala se utužovat disciplína v tom médiu. Hodně se přehodnotila agenda toho, co se bude zpravodajsky a reportérsky pokrývat, a co ne. Z toho vyplynulo, že je tam velký problém vlastní autocenzura těch novinářů, kteří tam zůstali pracovat. Autocenzura činí to médium nesvobodným. A tím, že se stal Andrej Babiš politikem a vlastníkem média, mu dal okamžitě do vínku selektivnost. To znamená, že budou dělat zejména ty kauzy, které vyhovují Andreji Babišovi. Pokud jde o něho, tak oni o něm vlastně psát nemůžou, ani jít po kauzách, které by vedly jeho rezignaci, jako se to stávalo u práce, kterou jsme kdysi v MF Dnes dělali. Pro mě jsou ty noviny mrtvé, protože já kvůli tomu k Andreji Babišovi nemám důvěru. Znám ale řadu lidí, kteří tam ještě dělají a myslím si, že to jsou skvělí lidi. Je to zase pochopitelné z toho důvodu, že svět není nafukovací pro novinářskou práci.
Někteří v MF Dnes tedy zůstali…
Kdyby všichni odešli najednou, tak se jako novináři neuživí. Ono to není o tom, že redakce je prohnilá celá, a že by ti reportéři takhle uvažovali. Tam stačí, že je šéfredaktor a ředitel vydavatelství nějak nastavený a na těch poradách si prosadí „jo to budeme dělat a uděláme z toho malej článeček.“ A také o atmosféře v novinách rozhodují lidé, které si tam deleguje Andrej Babiš.
STÁVÁ SE, ŽE MI KNIŽNÍ PROJEKTY VYSAJÍ ENERGII A CÍTÍM DEPRESIVNÍ STAVY
Práce investigativního novináře je často i o nacházení temných věcí, které si určitá část lidí nepřeje, aby vylezly na povrch. Jak moc je složité přicházet na takové nekalosti a přitom zůstat pozitivní vůči světu, nebýt podezíravý?
Člověk se s tím musí nějak sžít, protože když si uvědomíte, že půjdete jenom tou bažinou, a investigativní novinařina je o tom, že vyhledáváte špatnosti, tak žijete v šílených černých depresivních myšlenkách. Když si nenajdete nějaký mód toho, abyste přežili normálně jako člověk v této atmosféře, tak se z toho zblázníte. A podle mého nemůžete dělat novinařinu normálně, protože budete stejní jako lidi, které popisujete. Popravdě řečeno se mi stává, i u těch knižních projektů, že mi vysají energii. Tam ještě víc musíte antihrdiny pochopit, vniknout jim do hlavy, do duše a víc se s nimi sžít, protože hledáte motivaci, proč některé věci dělají. Je to ještě hlubší práce než u novinařiny nebo reportáží. A tam mám pocit, třeba po čtyřměsíčním psaní toho tématu nebo intenzivního přemýšlení, že mám úplně černo v hlavě, je mi zle a opravdu cítím depresivní stavy. To je nejlepší se vypnout, okamžitě na týden přerušit práci a jet do přírody, zasportovat si, i když v mém případě to jsou spíš indiánské běhy, věnovat se rodině, poslouchat muziku.
Obejde se tato práce bez psychologa?
Myslím, že z devadesáti procent ano. Já jsem byl jednou u psychoanalytika a to bylo v situaci, která nesouvisela s článkem, ale bylo to vyvrcholení extrémního tlaku, pod který jsem se dostal. Přece jenom to, co dělám a dělal jsem, byly často kauzy, které mnohdy zatřásly vládou, po kterých odstupovali ministři nebo premiér. A bylo to něco tak extrémního, že jsem cítil tlak nejenom redakce, uzávěrek, ale také vnějšího světa výhrůžek nebo i výhrůžek žalobami. To vás sešněruje a určitě nehodí do pohody, a když je toho moc, tak se dostanete do nějakých stavů.
To je pochopitelné…
Takže mi to nastartovalo depresivní myšlenky, stavy, kdy jsem si řekl, že tomu musím udělat rázný konec, protože bych tomu mohl propadnout a onemocnět. A to jsem vyřešil návštěvou psychoanalytika. Tam jsme si povídali o tom, co je v životě priorita. Je potřeba zastavit čas a uvědomit si, co je v životě důležité. Ale pak se zase do práce vrátit, protože mě by bez ní život nebavil.
Nemáte někdy pocit, že vás někdo sleduje? Když dostáváte výhružné vzkazy…
Přiznávám, že člověk obavy má. O tomhle tom tématu se často zmiňuji v knížce Superguru Bárta, protože tam popisuji vznik a průběh kauzy, která zacloumala celou Nečasovou vládou. Tam jsem se dostal i do situací, které se týkaly i mé rodiny, takže tam to můžete vyčíst. Naučil jsem se k tomu postavit tak, že prostě nesmíte být ani jeden ani druhý extrém. To znamená, že bych to buď úplně podcenil a řekl si „já se nebudu bát, kašlu na to“. To by bylo špatně, protože se ve vás ztratí pud sebezáchovy. Ten je potřeba si zachovat. A na druhé straně tomu ani nejde úplně propadnout. Pak se honíte jako pes za ocasem. Buď skončíte v blázinci, nebo to povolání nemůžete dělat.
Když si to vezmu na sebe, tak bych měla obavy.
Špatné myšlenky si vždycky člověk nechce připouštět úplně k tělu a do smrti kolegy novináře na Slovensku Jána Kuciaka jsem ty myšlenky od sebe hodně distancoval. Ale tou vraždou slovenského kolegy si je člověk víc připustí k tělu a musím říct, že tak týden po té vraždě jsem měl pocit, že investigativní novinařiny nechám. Říkal jsem si, že to nestojí za to, aby přišla o život třeba moje rodina. No ale pak se otřepete, necháte to a řeknete si, že kdybychom takhle měli skončit všichni, tak to by byla pro ty zločince nejlepší věc, co by se mohla stát, takže si zase děláte svou práci, tak jak chcete a máte.
Když jsme u Jána Kuciaka, Igor Mátovič má plán na zřízení fondu na podporu investigativní žurnalistiky, vláda by do něj ročně dala deset milionů eur, ale spravovala by ho stavovská organizace složená ze slovenských investigativních novinářů. Co si o tom myslíte?
Samozřejmě je to lákavé, ale v tomto případě přesně vyjádřil moje pocity kolega a bývalý šéf Jána Kuciaka Marek Vagovič. A sice, že se nejde zavázat nějaké politické garnituře, ani té dobré. Ani kdyby byla sebelepší. Vždycky se může stát, že ta politická garnitura v sobě najde jednoho, dva, kteří budou mít choutky dělat podvody, a vy jste hrozně omezení v tom tu nezávislost překonat. Zase by mohla nastoupit ta autocenzura. Já si myslím, že od vlády by holt žádné peníze novináři neměli přijímat, protože ztrácí možnost absolutní kontroly, kterou média zejména vykonávají nad vládou, tím, co dělá a co má v plánu.
ZEMAN MI VZAL VÍC POZITIVNÍHO ŽIVOTA NEŽ BABIŠ
Zmiňovali jsme už vaše knížky. Pokud jde o ty dvě poslední, co bylo náročnější napsat? Boss Babiš nebo Rudý Zeman?
Ty knížky vyšly za sebou po dvou letech, takže to vypadá, že napsat tu knížku může trvat rok, ale je to optický klam, já na nich pracuji delší dobu. V případě Babiše bych řekl pět let intenzivně. A samotné psaní je, a možná to bude znít blbě, nejjednodušší, protože třeba v případě Babiše, mi to samotné psaní knihy trvalo tři měsíce. V případě Zemana to bylo delší dobu, třeba přes půl roku čistého času psaní. Myslím si, že mi Zeman vzal víc pozitivního života než Babiš. Nevím, čím to bylo, ale bylo pro mě složitější popsat příběh Miloše Zemana i z toho důvodu, že to bylo možná delší časové období, kterým jsem se zaobíral. A možná to bylo ještě více než u Babiše, že jsem chtěl proniknout do jeho duše. Proč takhle jedná, co dělá a v podstatě mě to uvrhlo do víc depresivních stavů než ten Babiš. Takže složitější pro mě byl ten Zeman.
Nová kniha Rudý Zeman se dostala až k Nejedlému, ví o ní i Miloš Zeman?
To nevím. Já jsem udělal jednu věc, a to že jsem zabalil tři knížky, jednu jsem poslal Miloši Zemanovi na Hrad, jednu Martinu Nejedlému a jednu Jiřímu Ovčáčkovi. Zemanovi jsem tam napsal něco ve smyslu „Panu prezidentovi, aby měl i jiné zpětné zrcátko než to, co má na Hradě“. Aby viděl, jak ho vlastně vnímáme někteří další. Reakci přímo od Miloše Zemana nemám.
Co byste vzkázal studentům žurnalistiky, kteří by jednou chtěli dělat práci jako děláte vy? Co musí mít?
Musí být jako vy. (smích) Musí být zvídaví, musí mít to řemeslo rádi, protože ne vždy je to o pozitivech. Musí mít tendence být odolní vůči stresu, protože tam se ocitnete v situacích, že to není žádná legrace. Ať je to hrozba uzávěrky nebo i ty jiné, a myslím, že je to i o umění „zkafovat“ (setkávat se u kávy, pozn. red. ) se s lidmi, se kterými se potřebujete vídat. Já jsem třeba zažil za svých třicet let práce kolegu, který byl enormně šikovný, řekl bych grafoman. Uměl psát, byl nadšený jít do práce třeba i v sedm ráno, kdy ostatní ještě dospávali včerejší zapití nějakého dobrého projektu. Neměl ale to umění rozmluvit nebo se s někým „zkafovat“. To je vlastně hrozně důležité, bez toho nikdy nezískáte tak dobré informace.
Proč přesně?
Musíte si s tím člověkem sednout, pokecat o životě. Možná, že na konci těch 90 minut, co s ním prožijete, vás i teprve napadne zajímavá myšlenka nebo zajímavý moment, na který se vlastně zeptat. Vy na tu schůzku jdete s nějakou sérií otázek, ale ani netušíte, že třeba ta poslední, která vás napadne téměř u odchodu, je ta nejdůležitější, takže umět debatovat s těmi lidmi.